Kačenčina pohádková říše

Celičký kraj Orlických hor je plný pohádek, které zapsalo velké množství autorů. Pohádkové postavičky najdeme téměř v každé obci. Proto se Dobrovolný svazek obcí Region Orlické hory rozhodl vyhlásit „Kačenčinu pohádkovou říši“. Ta si klade za cíl zpříjemnit návštěvníkům Orlických hor a Podorlicka pohádkou jejich pobyt. Snahou projektu je přiblížit návštěvníkům nejenom kraj, ale i jeho pohádky, další lidovou slovesnost i pohostinnost místních horalů.

Každý návštěvník říše obdrží vandrovní knížku. Do této knížky sbírá razítka jednotlivých obcí a kolky od podnikatelů. Razítkovací místa jsou v jednotlivých obcích řádně označene, aby vandrovníci nemuseli tato místa namáhavě hledat. Nejúspěšnější hledači se mohou zúčastnit soutěže o hodnotné ceny.

Další informace o projektu naleznete zde.

Symbolem obce v rámci „Kačenčiny pohádkové říše“ je kůň Viktor.

Viktor z Bystrého

Příběh, který vám budu nyní vyprávět, se odehrál před mnoha lety. Ty časy už nepamatují ani vaši dědové a babičky, ale ani pradědové a prabáby. Tehdy vládla mladičká Marie Terezie. To víte, tenkrát seděli na trůnech samí mužští, a najednou se stala královnou ženská. Ti mužští na trůnech toho chtěli využít, a tak se okolní panovníci vrhli na její země jako dravci, jen aby si každý urval kus pro sebe. A právě tady, u nás na horách, se kolikrát utkala královská vojska s armádou pruského krále. Prušáci vždy koukali, kde by co zabrali. Nakonec se tomu pruskému králi podařilo obrat české království o Kladsko. Nejenom o město Kladsko, ale i o celé kladské hrabství.

Hory zůstaly po těch válkách zbídačené, některé vesničky úplně prázdné. Hodně lidí před vojáky uteklo, protože jíst chtěli jak královští vojáci, tak i Prušáci. Nedej Bože jim nevyhovět. To se hned rozhněvali a byli zlí. Ukradli, co jim přišlo pod ruku, ba i střechu nad hlavou zapálili a lidem životy brali.

Války skončily. Na našich horách byly vyznačeny nové hranice a lidé se začali pomalu vracet do svých poničených domovů. Některá stavení však zůstala prázdná. Jejich majitelé zmizeli uprostřed těch válek. Bůh ví, kde jim byl konec. A tak královští úředníci i opočenská vrchnost hledali nové osadníky, aby hory nezůstaly liduprázdné, aby měl kdo obdělávat pole a udržovat lesy.

A tehdy se objevil v Bystrém nedaleko Dobrušky chalupník Pábl. Víte, ono těch Pavlovic žilo po horách několik rodin, a zrovna tenhle, jmenoval se Bohouš, byl takový šikula. Na co koukl, to hned uměl. Měl se co ohánět, aby uživil sebe a své rodiče. Nezastavil se často od rána do večera. Jen v neděli odpoledne si nechával chvíli pro sebe a vyrážel do lesa. Jen tak se projít, podívat se po houbách, přikrmit cestou ryby v rybníčku a přitom si v klidu srovnat myšlenky v hlavě.

Jednou v podvečer, bylo to takhle začátkem léta, vracel se ze svého nedělního toulání domů, když tu náhle z rybníčku u lesa vyběhl kůň. Odfrkoval, setřásal ze sebe vodu, pohazoval hlavou a vesele se válel v trávě na loučce.

„Tebe bych zrovínka potřeboval, to by bylo jiný hospodaření,“ pomyslel si Bohouš a pomalu se křovisky blížil ke koníkovi.

Ten náhle zpozorněl, vyskočil na všechny čtyři a, světe div se, zamířil si to přímo k Páblovi. Protlačil se vrbovím a zůstal stát přímo před Bohoušem. A tenhle všemi mastmi mazaný chlapík se vám najednou začal bát.

„Kdoví, jestli to není hastrman. Já na něj sáhnu a on mě stáhne pod vodu,“ letělo mu hlavou.

Pak si ale přece jen dodal odvahy a koníčka pohladil. Ten jakoby na to čekal a hned si třel hlavu o rameno svého nového pána.

„No, no, ty seš ňákej přítulném,“ hladil ho Bohouš. Přitom přemýšlel, co všechno by mohl s koníčkem dělat. „Nějaký starší chomout a postroje visí ve stodole, to nám pro začátek bude stačit. A práce pro potah ? Té je všude kolem víc než dost.“

A tak vykročili po cestě k Bystrému. Pábl napřed a kůň hned za ním.

„Ou, prr! Teda Pábl, koukám, oni mají pěknýho hřebce, to bude silák. Jakpak mů říkají?“ zarazil je těsně nad Bystrým pan  nadlesní.

„No jo, jak mu mám vlastně říkat?“ zarazil se Bohouš.

Vtom si vzpomněl. Když bylo po vojně, běhali kolem nich vojáci a křičeli na sebe: Viktoria! A pan farář mu tehdy vysvětlil, že to znamená vítězství.

„Viktor, pane nadlesní, Viktor,“ odpověděl chalupník s úlevou, že ho nějaké jméno napadlo.

„Hm, Viktor, vítěz, to je pěkné jméno. Nohy má pěkně stavěný, ten něco vydrží. Kouknou Pábl, mám pro nich a tuhle toho hřebečka práci. Ale ne ledasjakou. Znají tadyhle Bučinu,“ podívá nadlesní a ukazuje holí na les nad nimi. „Pod ní, ve stráních k Dolům, leží polom. Samý buky. Já tam zítra pošlu hajnýho a dřevaře. Pábl, když ty kmeny vytahají k cestě, aby to vrchnost mohla nechat odvézt, pár zlatek za to dostanou.“

Bohouš přišel domů jak z jiného světa. Není tomu ani hodina, co získal koně, a už má pro něj i práci. Ale těch starostí. Ještě večer nechal u kováře nakovat háky na řetězy, aby mohl tahat těžké kmeny. Ve stodole našel pod harampádím starou bryčku. Vytáhl ji a trochu ji očistil.

„Moc slávy už nenaděláš, ale do lesa budeš dobrá,“ bručel si Pábl pro sebe, když promazával kola a kůží pobíjel brzdové špalky. Do noci potom dával do pořádku postroje.

Časně ráno vyjeli. V bryčce vezli všechno potřebné nářadí. Sekeru, pilu, řetězy, ještě jedny řemeny pobočáky. Kdo ví, jak jsou ty postroje staré, jestli všechno vydrží.

Když přijeli na místo, Bohouš se vyděsil. To on nadlesní opravdu věděl, co říká, když sliboval zlatky. Dřevaři v té stráni museli skákat jako kozy, tak tak se udrželi na svahu. A tady tahat s koněm?

„Tak nevím, Viktorku, jestli je tohle k zvládnutí,“ váhal Pábl a hladil koníka po šíji.

Ten ale kýval hlavou, že ano, jako by rozuměl tomu, co pán říká.

„No co, aspoň to zkusíme. Přece neutečeme bez boje,“ bručel si pro sebe kočí, když zapřahal první bukovou kládu.

Ani nemusel sahat po biči, jen lehce pohodil opratí a Viktor vyrazil. Ani se v krku nenapjal, kráčel si zlehka jak panenka a obrovskou kládu za sebou vlekl, jako by to byla pouhá tříska. Když dřevaři aspoň trochu vyčistili svážnici, nestačili se divit. Kůň si po stráni chodil jako horská ovce. Všichni nad tím kroutili hlavami. Tam, kde se člověk sotva udržel, hřebeček šel, jako by byl se strání srostlý.

Při zpáteční cestě do vsi projížděli kolem rybníčku. Koníček sebou trhl a hajdy k vodě.

„Tak to je jasný,“ lekl se Bohouš, „je to proměněný hastrman a jen si ze mě udělal šprým. Jen aby mě teď nestáhl pod vodu.“

Ale kůň u rybníčku zarazil, sklonil hlavu a lačně pil.

„Tak takhle je to. Zítra musíme vzít s sebou víc vody, když máš takovou žízeň,“ ulevilo se Páblovi.

Cestou domů přemýšlel, kde se tu Viktor asi vzal.

„Vodník to tedy zaplať pánbůh není. Nikdo tady neříkal, že by se někde někomu ztratil hřebec. Asi to bude vojenský kůň, který se zatoulal při nějaké šarvátce. Je zvyklý na lidi, proto se tak lísal, a rád se mazlí. No jo, takhle nějak to asi bude,“ rozhodl Pábl a spokojeně se zavrtěl na kozlíku.

Po dvou týdnech byla práce téměř hotova. Pan nadlesní nevěřil vlastním očím, že by bylo vůbec možné v tak krátkém čase rozsáhlý polom uklidit. Zbývalo už jen tak na jeden den tahání.

A tehdy Bohouš o Viktora málem přišel. Na samém kraji nové paseky, na skále nad Zlatým potokem, zůstaly poslední padlé stromy. Dřevaři je odvětvili, což o to, ale ať se snažili, jak se snažili, ať tahali, tlačili nebo páčili, s kládami nehnuli. Musí tam kůň, rozhodl nadlesní.

Lehce se to řekne, ale hůř udělá. Ve stráni, tam se koníček alespoň trochu zabořil, zachytil podkovou, ale na čisté skále?

„Zkusíme to s dlouhými lany,“ povídá Pábl.

Jak řekli, tak udělali. Viktor pomalu zabral, lana se napjala až k prasknutí, a jak hřebeček vykročil po stráni, kláda se poslušně hnula ze skály. Sjela na stráň a dřevaři ji skulili na hromadu k ostatním. Postupně vytahali téměř všechny. Nadlesní si mnul ruce, jaký měl čich, že najal tohohle chalupníčka. To je kočí k pohledání, takového nemá ani opočenská vrchnost. Ale co se to tam nahoře děje? Nad čím tam chlapi mudrují?

Na samém vršku skály leží poslední kláda. Buk chlapák. Krásné, zdravé dřevo. Tři, možná čtyři mužští by ho neobjali. Ale jako ho dostat dolů, když ani s lany se nemá kůň kde pořádně postavit?

„Kouknou, Pábl, když ho dostanete dolů, přidám extra za tenhle kmen zlatku,“ sliboval nadlesní. Dobře věděl, že v Opočně na zámku se mu za tenhle parádní kus odmění daleko víc, protože zámecký truhlář potřebuje právě takové dřevo na nový nábytek do zámeckých komnat.

„Zkusíme nastavit řetězy a lana,“ povídá Bohouš.

Viktor se otáčí po pánovi, jako když se obává příštích okamžiků. Vše je svázáno. Bohouš stojí Viktorovi u hlavy a pomalu, krok za krokem začínají spolu vycházet napříč strání. Lana se napínají, začínají cvakat oka řetězů. Už už je vše napnuté k prasknutí. Kousíček za kousíčkem začíná buk pomalu vyjíždět ze svého skalního lože. Konečně je celý na stráni.

Vtom se mohutný kmen smekl a jako obrovské kyvadlo se řítí strání dolů. Velká délka lan a řetězů mu dovoluje nabrat úžasnou rychlost.

„Ježíšmarjá, to ten kůň nemůže udržet!“ děsí se hajný.

A tak že ne! Škubnutí, a už padá dolů i Viktor. Najednou – ryc. Změtice lan a řetězů se zachytila o vyčnívající pařez. Na jednom konci visí kůň, na druhém buk. Bohouš pádí po stráni, padá, kutálí se, sjíždí po zadku a už je u pařezu. Vidí, jak se Viktor v postroji škrtí a smutně po něm otáčí své krásné oči.

„Ne, to ne!“ vykřikne Bohouš.

Popadne sekeru, ta zasviští vzduchem a jedním rázem přesekne napjatá lana. Buk se valí s rachotem ze stráně. Chlapi uskakují. Nedej bože dostat se mu do cesty. Dole kmen naráží na kupu ostatních, vyskakuje alespoň dva metry do vzduchu. Celá hromada se při tom nárazu posouvá a nakonec buch, buk dopadá na její vršek. Dřevaři jsou celí zkoprnělí. Ale kde je kůň? Ten tohle nemohl přežít.

Když Bohouš přesekl lana, proletěl hřebeček v kotrmelcích celý zbytek stráně a zůstal ležet v příkopě u cesty. Nehýbá se, jen chrčí. A to už k němu dobíhá Pábl, celý vyděšený. Hladí ho, laská a prosí za odpuštění. Kůň leží, sotva dýchá. Pomalu otvírá oči a hledá svého pána. Pak pohodí hlavou a z těžka se hrabe na všechny čtyři. Dřevaři honem pomáhají a všichni koukají, jestli má Viktor nohy v pořádku. Zaplať pánbůh, konečně zase stojí na svých.

„Pábl, jdou s tím koněm pomalu domů. Já jim nechám věci a bryčku odvézt naším kočím,“ povídá nadlesní, „a zítra se stavím s výplatou. Za ten poslední kmen přidám ne jednu, ale dvě zlatky navíc. Mají to opravdu čertovskýho koně,“ řekl nadlesní a s uznáním poplácal hřebečka po hřbetě.

Smutně šel Bohouš s Viktorem domů. Nevěřil, že kůň dožije rána. Ale v maštali koníček rychle pookřál. Nazítří přijel pan nadlesní kočárem a druhým párem nechal přivézt bryčku s věcmi. Pábl byl právě ve stáji, a tak si za ním došel. Když vešel do stáje, nechtěl věřit vlastním očím. Viktor vesele pohazoval hlavou a svaly na těle mu jen hrály. Jako by chtěl znovu do lesa.

„To jsem blázen,“ bručel si pro sebe fořt, „takovýho koně jsem snad ještě neviděl.“

Viktor se brzy zotavil a Bohouš s ním spokojeně tahal dál. Nadlesní věděl dobře, že jiného takového kočího nemá, a tak nejobtížnější úseky dostával Pábl se svým koníčkem.

Jedna věc začala vrtat Bohoušovi hlavou. Měl Viktora u sebe asi třetí týden. Měsíc se právě zakulatil do úplňku. Ráno, když poklízel v maštali, našel ve slámě pod koněm čtyři zlaté dukáty. Pod každým kopytem jeden.

„Ty nejsi jen tak obyčejný koníček, já vím. Ale kterýpak čerchmant nás asi zkouší? Kdepak, tyhle penízky utrácet nebudeme, ty někde dobře schováme.“

Ve stáji byl ve stěně jeden kámen volný. Vytáhl ho a dukáty uložil do dutiny. Kámen znovu zasunul a šel dál po své práci. Nic se nedělo, nikdo peníze nesháněl. O dalším úplňku se peníze objevily znovu.

„Že by vypadly?“ přemýšlel Bohumil, když vytahoval kámen. „A hele, vždyť ty první jsou na svém místě. Přidáme k nim nové bratříčky a ať si tu klidně leží.“ Tak tomu bylo i při každém dalším úplňku.

Podzim zbarvil stromům jejich listí a zimní vítr je odnesl. Paní Zima přikryla kraj bílou peřinou. Chalupník, vlastně teď už povozník Pábl koupil saně a s Viktorem vesele projížděli krajem. Rolničky na postroji kouzelně zvonily a sluncem ozářená bílá krása přímo lákala k jízdě s větrem o závod.

Tehdy už začalo do hor zajíždět formani se zbožím a občas potřebovali pomoci s přípřeží. Za krátký čas všichni formani věděli, že nejlepšího koně má právě Pábl. S jinými koňmi se nekouše, je poslušný a síly má za celý pár. A tak i v zimě, kdy se do lesa nemohlo pro hluboký sníh, měli o živobytí postaráno.

Peníze, které pravidelně nacházel pod Viktorovými kopyty, si Pábl netroufal vzít. Kdoví, který satanáš ho pokouší. Jestli je bude chtít čert někdy zpátky, ať si je klidně všechny vezme.

Jednou večer se rozpoutala vánice. Vítr bičoval všechno, co se mu postavilo do cesty. Sníh se vál a zaslepoval oči každému, kdo do té psoty jen vykoukl. Bylo po půlnoci, když zabouřil hrom.

„Pánbůh s námi a zlý pryč,“ křižovala se stará Páblová. „Bouřka, a teď v zimě? To neznamená nic dobrýho.“

Viktor v maštali divoce ržál a bušil kopyty do stání až to dunělo celou chalupou.

„Musím se jít podívat, co se tomu koni děje,“ vstal Pábl.

Vtom se ozvalo: buch, buch, buch. Kdosi bušil na dvěře.

„Koho to sem čerti nesou? V takovýmhle nečase. To zas nějaký forman určitě nevyjel včas a teď uvízl v té psotě.“

Zapálil svíci v lucerně, aby si na návštěvníka posvítil, otevřel dveře a zděšeně couvl. Přede dveřmi stál muž v mysliveckém oblečení. Zelený kabát měl lemovaný krásnou kožešinou, pán na první kouknutí. Ale ty jeho oči! To byly do červena rozžhavené uhlíky!

„Hej kočí, slyšel jsem, že máš dobrého koně. Potřebuji zavézt na Sendražský kopec. Dobře ti zaplatím,“ řekl rázným hlasem cizinec. Při posledních slovech zacinkal měšcem s penězi, a pak se zle zachechtal. „Bude to krásná jízda, počasí jako stvořené pro vyjížďku. Jen spěchej, spěchej!“ netrpělivě pobízel podivný cestující.

Pábl se šel obléci.

„Bohoušku, prosím tě, nikam nejezdi. Je to sám ďábel, někde tě zatratí,“ prosila ho panímáma.

„Nebojte se , maminko. Snad to všechno dobře dopadne. A pak, jezdím pro každého, nemůžu jen tak, pro nic za nic, odmítnout.“

Otevřel dveře stáje a celý zkoprněl. Jeho hřebeček, vždycky krásně hnědý jak čerstvě vyloupnutý kaštánek, byl teď černý jako uhel. Z nozder mu šlehal oheň, jeho srst jiskřila a kopyty bil po neznámém cizinci. Ale ten se jen smál a Viktorovi uhýbal. Pábl byl bledý jako stěna, když sahal po svém koni. Pod jeho rukou se Viktor uklidnil a nechal se zapřáhnout. Jen ta černá barva mu zůstala.

„A jedeme domů!“ zavelel cizinec a rozvalil se spokojeně v saních.

V Bohoušovi by se v té chvíli krve nedořezal. Vždyť přímo pod Sendražským kopcem začíná údolí Metuje, kterému se odpradávna říká Peklo. Dost možná, že právě tam je brána do pekel. Přiškrceným hlasem pobídl koně a vyrazili. Vichřice v té chvíli ještě zesílila, na krok nebylo vidět, vítr a sníh fičely přímo proti nim. Viktor napjal všechny svaly s se skloněnou hlavou bojoval s větrem o každý metr. Snad hodinu se musel probíjet od Páblovy chalupy na bysterskou náves. Jindy tu cestu profrčel, než bys řekl švec.

„To tedy bude pekelná jízda,“ povzdechl si Bohouš a přitáhl si kožich.

Míjeli právě kostel, a tak se kočí pokřižoval. Koncem biče udělal kříž nad koněm, a pak, bůhví proč, udělal stejný kříž nad svým cestujícím. V tom okamžení se ozval strašlivý, přímo děsivý výkřik. Bohouše cosi vymrštilo ze saní, chvíli letěl vzduchem, pak zapadl do sněhu a ztratil vědomí.

Když se probral, svítalo. Nad sebou spatřil neznámého důstojníka ve starobylé uniformě, který mu pomáhal ze závěje. Bohouš se vyděšeně rozhlížel kolem sebe. Bouře se jako zázrakem utišila, rozbité sáně ležely sanicemi vzhůru, kolem potrhané postroje, ale Viktor nikde.

„Tak on si ten rohatý chudáčka mýho stejně vzaj,“ hořekoval nahlas.

„Neboj se, můj pane, všechno je v pořádku,“ povídá neznámý důstojník.

„Počkejte, jakýpak já jsem váš pán. A vůbec nic není v pořádku, ksakru, když ten satanáš odvlekl mého Viktorka,“ zlobil se Pábl.

„Neodvlekl, můj pane, protože já jsem tvůj Viktor a ty jsi můj zachránce.“

Bohouš si hrcnul při těch slovech zpátky do závěje a vytřeštěně hleděl na důstojníka.

„Kdysi, a už je to hodně dávno, jsem byl vysokým důstojníkem armády a přiznávám, byl jsem pěkný neřád,“ začal vyprávět důstojník svůj příběh. „Trápil jsem lidi i koně. Nic mi nebylo svaté. Pak jsem byl v jedné bitvě smrtelně raněn a dostal jsem se do pekla. Za ty mé hříchy to vlastně ani jinak dopadnout nemohlo. Nebudu ti líčit, jak strašně jsem trpěl. Přálo mi však štěstí a díky neopatrnosti jednoho čerta se mi podařilo z pekla uniknout. Tím však mé hříchy smazány nebyly. Musel jsem pykat dál. Měl jsem původně sloužit nějakému tyranovi, abych si sám užil, co jiným jsem tropil. Ale osud byl ke mně laskavý a dopřál mi tebe. Děkuji ti, pane, za tvoji lidskost, lásku a přátelství, a hlavně za mé vysvobození dnes v noci. Čert, kterému jsem utekl, mě tuto noc konečně našel a chtěl mě přivést zpět do pekla. A nebýt tebe, tak se mu to podařilo. A peněz, které máš ve stáji, se neboj. Ty jsou tvoje, za tvé dobré zacházení. Jsou z mého dávného majetku, nad těmi peklo moc nemá. Kup si za ně nového koně a buď šťastný. Sbohem.“

Poslední slova už slyšel Pábl jakoby z dáli. Důstojník se mu s přibývajícím denním světlem rozplýval před očima, až zmizel docela.

Sluníčko se přehouplo přes hory a jeho paprsky začaly jiskřit na novém sněhu. Bohumil posbíral postroj, pro tu chvíli nechal sáně sáněmi a vykročil k domovu. Přitom přemýšlel o tom, co se vlastně dnešní noci událo. Jediné, čeho mu přišlo líto, bylo vědomí, že takového koně už dál mít nebude.

Za krátký čas koupil za peníze od pana důstojníka nový pár koní, a když se kobylce narodil malý hřebeček, pojmenoval ho znovu Viktor.

LUKÁŠEK, J. Pohádky z Orlických hor II. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2001. S. 99 – 115.